Moji psi
Kelpie Zico - Dark Destroyer
Přiznávám, že tohle štěně mi nedalo nic zadarmo. Malé, ukousané,neustále ječící a všudečůrající klubíčko neskutečné energie. V noci nespal, ve dne nespal, venku nechtěl čůrat a nechával si to nadoma, během několika vteřin likvidoval vše možné i nemožné a ani po dvou hodinách řádění venku a celodením hraní doma nebyl dostatečně unavený, aby mě nechal vyspat. Soustředit se nedokázal ani dvě vteřiny, dělal si co chtěl... Byl to boj. Ale zvádli jsme to. Pomalu se sžíváme a společné chvíle si začínáme užívat čím dál víc.
aneb jak jsem k Hollywoodské star přišla
Cruise Tom Z Lhotecké Linie
Od té doby, co byl mojí Ajince rok jsem chtěla velkého psa. Chtěla jsem ho i předtím, ale rodiče mi ho do bytu nechtěli dovolit, mohla jsem být ráda za vlastního, již druhého psíka do rodiny. Jenže ve psím světě se žije jinak, a tak jsem rok co rok, devět let, oznamovala, že si chci pořídit štěně. Volba byla jasná - belgický ovčák malinois.
Člověk míní, život mění, stále nebyla ta správná doba. Pak jsem odjela do UK, kde pořízení druhého psa bylo skoro na spadnutí poté, co jsem poprvé uviděla australskou kelpii.
Krásný hnědopálený pes plný nadšení, neskutečného elánu a energie, inteligentní, šílený, prostě dokonalý... Ale osud tomu chtěl jinak, a tak jsem z Anglie odjížděla zpět do ČR bez psa i snů.
Jenže znáte agiliťáka, co vydrží neběhat agility? A tak jsem se se svou téměř desetiletou kníračkou znovu vrhla do víru závodění. Ruka osudu ale ukazovala jasně, a tak jsem jednoho večera při přestávce v učení brouzdala po netu a narazila na inzerát ch.st. Z Lhotecké Linie, zadávající 3-týdenní štěňátka. Jana Šimáková, majitelka těchto úžasných tvorečků, nás laskavě pozvala na návštěvu a začal skoro jiný příběh - výběr mého vysněného psího přítele.
Janu jsme navštívili celkem čtyřikrát a v den odběru štěněte jsem stále neměla nejmenší tušení, který z pěti malých puclíků bude můj. Vždycky jsem chtěla hnědopálené zvíře a nejméně se mi líbil černopálený, modrý a fawn byli mezi. A tak jsem, ze mně dosud neznámého důvodu, odjížděla s černopáleným psem, kterého jsem pojmenovala Zico.
Kníračka Ajka - hvězda ve stínu Zikyho a přeci září aneb deset let po boku s dokonalým psem
Aya Věrvos
Ajinka oslavila tento rok (2009) své desáté narozeniny. Těžko uvěřit, že můj vysněný pejsek, vyjímečná osobnost, hvězda mého nebe, prostě moje nejlepší kámoška v dobrém i zlém mně provází již tak dlouhou dobu.
Každý kdo Ajku zná mi dá za pravdu, že je velmi vyjímečná. Nevím, jak to dělá, ale umí to s lidmi. Ví přesně, co udělat, jak se chovat, kdy nebýt na obtíž a kdy si naopak přijít pohrát, nebo se jen pomazlit.
Ajinka, moje největší láska, můj strážný anděl, moje učitelka, již po dekádu nejlepší přítel, dokonalý společník, ................................. Ano, v superlativech by šlo pokračovat na půl stránky.
Jenže ona si to zaslouží. Kdo ji zná, ví, že je nesmírně vyjímečná. Z knírače si sice nese uštěkanost, ale to je jedinná psí vlastnost, kterou na ní můžete najít. Nejsem zastáncem polidšťování psů, především v přístupu a komunikaci s nimi, ale v náhledu právě na toto vyjímečné stvoření si nemůžu odpustit vynechat její lidskou podobu. (bráno s nadhledem, chápu, že její vlastnosti jsou stále psí :-))
A nemyslím tím, že spí na polštáři, chrápe jako člověk, umí ,,mluvit", ale to, jakým způsobem rozumí lidem a umí to s nimi, jak si říká o různé věci (vodu, venčení, hlazení apod) apod..
I zarytý nepřítel psů, jako byla nanny Lisa, která po půl roku bydlení ve vedlejším pokoji neznala ani její jméno, natož pohlaví, se do Ajky po jednom dni, stráveném společně v době mé nepřítomnosti (upozorňuji, že Ajku nehlídala ani nevenčila, pouze ji vypustila z pokoje, když byla doma) naprosto zamilovala. Stejně tak stačilo pár hodin u televize a kamarád, který se psů ,,štítil" měl Ajku na klíně a s úsměvem ji hladil.
Každý, kdo ji zná, ji má rád. Spousta lidí se do ní zamilovala jen proto, jaká je. Nevím, jak to dělá, ale je vyjímečná.
Další skvělou stránkou, kterou musím vyzdvihnout, je její učenlivost. Já, jako nedisciplinovaný chaotický člověk (né že bych to tak chtěla, ono mi to jinak nejde) jsem s výcvikem nejen neměla žádné zkušenosti, ale především cokoli jsem dělala, bylo nepravidelné a bez řádu. Jednou tak, jednou jinak. A stejně se moje psí slečna dokázala naučit stopu - ano, ona se jí naučila, ne já jsem jí to naučila, speciální cviky, jako rozlišování předmětů, agility, které jsem jí ze začátku neskutečně zkazila, odvolání od prchající zvěře a mnoho dalšího.
Když jsem si Ajku brala, bylo jí bezmála 6 měsíců a neuměla ani sedni, základní přivolání, nebyla socializovaná, bála se psů a já jsem byla to poslední, co jí zajímalo. Bohužel jsem podobně zkažená a nezkušená byla i já, a tak jsem cvičila metodou pokusu - omylu. Jenže když jednou psa zkazíte, zkuste ho napravit... Byl to boj, těžký boj. Ale stál za to, protože mě naučil víc, než deset trenérů.
Stopu jsem nevěděla jak učit, a tak jsem si přečetla pár článků a vyrazila. Pravidelnost stopování - žádná, častost - jak to vyšlo, chybovost - devadesátiprocentní, totální přeučování - jedenkrát. Stopa na zkoušce - 96 bodů, vzorový lom, zalehnutí předmětů, vypracování v čase i přesně v ose postupu. Rozlišovačku jsem učila nápodobně, především všechny předměty byly moje, jen jsem je na noc dala pod polštář sestře. Na závody ZMMP, které Ajka vyhrála, jsem se připravovala večer předem po zhruba půl roce naprosté absence jakéhokoli sportovního výcviku. Věnovaly jsme se hlavně agility, které ale kvůli zranění muselo na chvíli stranou, a tak proč nezkusit hned závody :-D Nevím, jak se jí to povedlo, jelikož při procvičování neudělala snad nic správně...
Agility jsem začínala nezkušená a šla po rychlém výsledku, tzn. na jistotu, bez chyb, vše hned. Nebránila jsem se psa na parkuru okřiknout, v té době to bylo normální :-( A tak se Ajuška naučila běhat pomalu a bez elánu. Až mi jednou došlo, že stejně tak dělá vše ostatní (dokonce i za míčkem běhala z nutnosti). A tak jsem začala vše učit znovu. Motivace, drive, rychlost, zápal do hry. Ta nejlepší škola ze všech. Dnes je Ajka stále hravá a cvičení přímo vyžaduje!
Stejně tak vzpomínám, jak ráda honila slepice i jiné ptactvo. V Praze je holubů a vran víc než dost, což nám způsobovalo hodně problémů. Na vesnici, kde máme chatu, se zase radostně procházely slípky i po lese, jenže dobře znaly cestu domů, která vedla malým otvorem v plotě. Prošly slepice, prošla Ajka, jen já stála za plotem a marně volala na rozběsněného knírače, vbíhajícího do davu opeřenců s loveckým nadšením v očích... Trvalo nám hodně dlouho, než jsme se přes tento těžký úkol prokousaly, ale nakonec období slávy přišlo. V UK, kde jsme strávily rok na farmě se spoustou zvířat, slepic nevyjímaje. A když jsme pak po roce procházely jednu z footpath, která vede přes pole, plná zajíců, kteří se jaksi našemu úspěšnému nelovení vyhnuli, se mi poprvé podařilo Ajku odvolat cca 15 metrů od malého zajíčka, utíkajícího přímo před ní.
Dnes je Ajce 10,5 roku, má částečnou obrnu zadních nohou, nenávidí tu odpornou černohnědou smršť, ale její osobnost zůstává nezlomená. Po radě top veterinářů, že musí žít důchodcovský život, tedy 20 minut pomalé chůze, okamžitě zanechat agility, žádné míčky, rychlé či prudké pohyby či dlouhé výšlapy se z Ajky po 14 dnech stala troska. Uvadla, nudila se, byla smutná a zestárla nejméně o pět let. Rozhodla jsem se jí o víkendu vzít na Orlík, protože vodu miluje a od té doby žije znovu bez omezení. Jen naší agility kariéru jsme ukončily, a to 4. místem na Mistrovství Republiky (na třetí místo ztráta 0,43 sec.). V té době jsem netušila, že Arušce něco je.
Radujeme se společně ze života, hrajeme si, cachtáme, občas proběhneme tunýlek, učíme se nové triky, které Ajku ohromně baví - umí se přikrýt, jezdit na skateboardu, couvat, přikrýt si čumák packou, spinkat na povel a mnoho dalších. Doufám, že tu s námi zůstane ještě hodně hodně dlouho.
Ajko, díky, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo...